Úvod

Mnohokrát jsem chtěl napsat na svůj blog "mé sloupky" nějaké své myšlenky nebo rady, ale pak mě vždy zastavilo to, že blog není určen výlučně přímo pro křesťanské čtenáře. Proto jsem se nějakou dobu rozhodoval, jestli nezačít nový blog - věroučný - a tohle je výsledek. Vítejte tedy všichni, kdo jste zde zabloudili a jste věřící! Pokud nejste, obávám se, že mnohému nebudete příliš rozumět. Nejde o porozumění rozumem, ale duchem. Vy, kteří jste prožili to, čemu se říká znovuzrození, dobře víte, o čem zde píši, jaká je to zkušenost a jak se špatně vysvětluje nazasvěceným. Rozdíl je asi jako když Vám někdo něco vypráví a když to sami vidíte na vlastní oči. Prvnímu nemusíte věřit, umět si správně představit a zařadit, druhé Vám nemusí nikdo vysvětlovat a ani Vás přesvědčovat, protože to dobře víte, máte s tím totiž sami zkušenost.

Jako dítě jsem vyrůstal v prvních letech, v předškolním věku, v domě u prarodičů. Byli velmi zbožní a popravdě jsem nikdy nepotkal zbožnější lidi, vytrvalejší a horlivější v modlitbách a upřímnosti. Babička s děděčkem měli u domu hospodářštví, stodolu, chlév a spoustu zvěře. Krávu, kozu, ovce, husy, slepice, králíky, později i morčata, která tam "nasadila" vnoučata, psa, kočky, které jsme tam jako malé děti téměř pravidelně doplňovali zatoulanými, když se zase pro změnu některé babičce ztratily, prasata jsem už nezažil, ačkoli malý vepřín tam stál. 

Zaměřím se však na ovce. Měli jich vždy několik málo, nejvíce si pamatuji pohromadě tři. Občas jsem je chodíval pást s dědečkem, většinou někde na louce uvázal starou ovci a mladá se držela při ní, pak mohl i odejít. Malý kousek od domu stála dřevěná valašská chaloupka. Nádherná, stojí tam dodnes. Vedle chlév, taky kouzelný sklípek. Podobně jako u babičky a dědečka. V domě už nikdo nebydlel, ale ve chlévě přebývalo velké stádo ovcí, za kterými docházel pastýř, bača. Pozoroval jsem ho často jak ovce vyvádí na pastvu, se svým milým a přátelským psem, který se jmenoval Míša. Taky jsem nejednou viděl, jak ovce přivedl večer zpět domů. Slyšel jsem je bečet a pozoroval jejich chování. Věděly, kde mají domů a vůbec nebylo pro ně problém následovat svého pastýře. Ten mohl před nimi i jet na kole a všechny ovce hnaly úprkem za ním, jakoby byly jeden tvor, jejich shluk totiž tvořil jeden téměř neměnný tvar. Mnohokrát se pastýř ani neohlížel, nebylo potřeba, věděl, že ovce ve svém zájmu poběží za ním. A bylo to tak, vždy jsem se divil jejich ukázněnosti.

Na obrázcích jsou pastýři na pastýřkých polích v okolí Betléma. Možná právě v těch místech se pastýřům před dvěma tisíci lety ukázaly andělské legie, celá armáda i spolu s hudebním sborem, a oznámili jim, že se jim právě ve městě narodil spasitel, ať se jdou podívat. A že ho najdou v korýtku, ve žlabu pro dobytek, ne oblečeného do oděvů, jen zabaleného do plínek, hadříků. Narodil se král, stvořitel světa, a neměl ani svou postýlku s matrací, ani jeden kousek svého oděvu. Ale člověk nesmí hledět na to, co vidí očima, musí proniknout dále. Co vypadá jako slabé, nedůstojné a nevzhledné, nemusí být nutně zavrženíhodné, ba právě naopak můžeme být nakonec překvapeni! V korýtku ležel nejslavnější, nejmoudřejší, nejpozoruhodnější a nejvlivnější dvounožec, jaký kdy po zemi chodil! To už dnes nelze popřít! A kdyby chodil jenom po zemi, chodil údajně i po vodě a vzduchem, zvládal časoprostorový přesun, vyráběl potraviny pro celá města z pouhých vzorků, hektolitry vína z obyčejné vody, procházel zdmi, mizel před očima jako duch, když zavolal na mrtvého, ten vždy ožil, slepým dotekem umožnil vidět, zcela ochrnutým mrzákům chodit, hluchým zase slyšet, zlí duchové na něho se strašlivým řevem donášeli, že je synem samého Boha, on je však plně ovládal a vykazoval je ven z lidí, které obsadili. O tom všem, co tu píšu, nebylo sporu mezi jeho současníky, psali o tom i věci neznalí historikové. Byl nepochybně Bohem, který navštívil lidi. Pravý mimozemšťan, který sebe umístil do lidské schránky. Bylo ho možné na krátký čas zabít, ale ne udržet mrtvého. Byl nezničitelný, je věčný. Stal se pánem nad životem a smrtí. Porušil zákon života a smrti, zemřel totiž bez hříchu. Tak nastal obrat ve světě, započal zpětný chod! Bylo a je možné od té doby přejít ze smrti zpět k životu. Platilo totiž, že kdo zhřešil, musel zemřít. Když ale zemřel ten, kdo neměl hřích, nastal zmatek, úplný chaos ve vesmíru, se kterým nikdo nepočítal. Zemřel, kdo zemřít podle zákona vůbec neměl. Tedy nastala možnost neplatnosti zákona v určitém, vznikla zákonná výjimka. Vznikla možnost uplatnit právo na uprázdněné místo. Když zemřel někdo, kdo zemřít neměl, mohu si jeho smrt přivlastnit. Potřebuji totiž podle zákona zemřít, abych mohl žít. Ale když už někdo zemřel zbytečně, jeho smrt neměla využitelnost pro chybějící hřích, mohl jsem toho využít a odvolat se na platnost této výjimky. On zemřel a zemřít nemusel. Proto já, který zemřít musím, už zemřít nemusím, když se jeho smrt nabízí jako volná, všeobecně a volně dostupná! Ať je tedy jeho smrt mou smrtí, k tomu se hlásím a připojuji! Už nemusím zemřít, unikám tomuto trestu! Bylo to, jako když Vám někdo prorazí cestu, jako když Vám někdo proklestí tunel v neprostupné skále, ze smrti k životu. Kdo by nevyužil té skuliny, kdo by neunikl záhubě před požárem tím, že najde jediný možný únikový východ!

A nejen, že nemusíte zemřít, když zemřel on, můžete navíc, ba i musíte, ještě použít jeho tělesnou schránku, připojit se k ní. On v ní totiž navíc vykonal všechnu spravedlnost, kterou požadovaly Boží zákony. Takový spravedlivý oděv byl od pozemšťanů vyžadován, aby se mohli stát nebešťany. Nebylo to v jejich silách, byl to nesplnitelný požadavek, nesplatitelný dluh. Proto jim i toto svým přispěním daroval. Sám se totiž stal zákonem, když ho měl cele splněný a nepochybil. Co se však s tím zákonem stalo? Celý dluh zákona byl nakonec v jeho případě přibit na kříž. Došlo tak u něho k vyplnění požadavku a splacení dluhu. Protože zákon s ním totožný jeho smrtí též zemřel, jeho platnost byla zrušena pro ty, kdo se odvolají na jeho nezákonnou smrt. Odstranil tak nepřekonatelnou překážku a požadavek bezchybné spravedlnosti. Tak byl celý nesplatitelný dluh naštěstí pro všechny zájemce o životní rehabilitaci smazán a navždy odstraněn, tedy jednou provždy vyplněn, dluh zaplacen!

Stal se samotným zákonem, totožný s ním. Považte, našel se člověk, který splnil požadavky zákona!  Všichni se proto do toho jeho těla oblékají, připojují se k němu. Stávají se s ním jedním tělem, jedním člověkem, ztotožňují se s ním. Jako když se muž se ženou vezmou a stanou se jedním člověkem, tak podobně on jako věrný ženich si svou ženu koupil vlastní smrtí, vlastní krví. Před svým odchodem se s ní zasnoubil při kalichu a chlebu. A přijde si znovu pro ní, pro svou milovanou nevěstu, aby byla svatba.

Vykonal totiž sám na sobě smírčí obřad s Bohem pro hřích lidí. Obětním místem namísto oltáře byl potupný dřevěný kříž, symbol prokletí a zavržení. Když umíral, bylo to v roce řecké olympiády na velikonoční pátek, v tu hodinu byla na celé zemi tma a bylo vidět hvězdy, jak o tom píšou prameny i z jiných zemí, nejen v Izraeli. Příčina toho je nevysvětlitelná. Přímo v Jeruzalémě a nejen tam, bylo zemětřesení tak silné, že praskaly skály a v nich se otvíraly kamenné hroby. Z hrobů přitom vylézali mrtví po několika dnech, poté co i on vyšel z toho svého. Drze se pak objevovali v domech lidí. Jeho samotného poté, co vylezl z hrobu, vidělo pohromadě více než půl tisíce lidí. Ukazoval se různým lidem mnohokrát. A přikázal některým z nich, aby tu zprávu o únikové cestě z vězení, ze smrtelné cely, a taky o plně splaceném dluhu, rozhlásili všudy po celém zbytku světa. Jeho dobrota byla nesmírná, jeho sebeobětování ukázalo jeho pravou Boží tvář, touhu zachránit ztracené, obdarovat slabé a zničené, plné bolesti a zklámání. Tím vším sám prošel, aby žádný člověk nezůstal v ničem z toho osamocen, opuštěn a nepochopen. Na nejvyšších místech totiž sedí ten, který zkusil totéž a čeká teď na Tebe, člověče!